Majitelé panství a statku Uhřice
Tomáš Černušák
Důležitým zdrojem informací pro poznání dějin Uhřic z hlediska jejich majitelů jsou zejména moravské zemské desky, které v dlouhém období 14. až 20. století zaznamenávaly především změny po pozemkové držbě šlechty. Z nich vyplývá, že velkou část 15. století byl vlastníkem Uhřic rod z Dřínova. Poprvé je takto zmíněn Jakub z Dřínova v roce 1437, kdy ves intabuloval pro svého bratra Jana z Dřínova,1) a to s mlýnem a dvěma rybníky.2) Rod se z dějin obce ztrácí v roce 1499, kdy Eliška z Dřínova prodala Uhřice Janovi Miňovskému z Lázník. Podle popisu v záznamu panství tehdy zahrnovalo dvůr, dvojí popluží, mlýn, 2 háje (zvané Pazucha a Evan) a dva rybníky.3) Rod obec držel rovněž poměrně dlouhou dobu až do počátku 17. století. Dalšími členy rodu Miňovských, kteří vystupují v zemských deskách, byli Janův syn Hynek (zmíněn 1531)4) a jeho pravnuk Jindřich (zmíněn v letech 1590 a 1599).5) V 17. století jej nahradili zástupci rodu Žalkovských ze Žalkovic, kteří byli do šlechtického stav povýšeni jen pár desetiletí předtím. Jejich prvním šlechtickým členem byl Matyáš Tišnovský, který působil ve službách moravského zemského hejtmana Václava z Ludanic. Na jeho přímluvu se stal nejprve v roce 1553 vladykou jako Žalkovský ze Žalkovic a pak o rok později rytířem. Držel několik menších majetků a v letech 1574-1584 působil jako zemský prokurátor. Zemřel v roce 1590. Jeden z jeho synů, Hynek Žalkovský ze Žalkovic6) získal Uhřice v roce 1612, kdy vlastnictví vložil na svoji manželku Elišku, roz. Ořechovskou z Honbic. Zápis z tohoto roku poprvé zmiňuje existenci tvrze.7) Po bitvě na Bílé hoře (1620) panství změnilo vlastníka. Nelze vyloučit, že se tak stalo proto, že poslední, nám blíže neznámý člen rodu Žalkovských se zapojil do stavovského povstání. Každopádně již v roce 1621 byl statek v rámci konfiskačního řízení inventarizován, avšak bylo zjištěno, že je celý majetek (patrně v důsledku válečných událostí) vypálený.8)
Dějiny Uhřic v době pobělohorské byl až do začátku 19. století poznamenány poměrně častým střídáním majitelů. Prvním z nich se stal olomoucký kanovník Jan Arnošt Platejs z Platenštejna (†1637). O jeho životě je známo, že působil na různých významných církevních postech. Od roku 1608 byl kanovníkem vyšehradským a vratislavským, 1617 proboštem augustiniánů v Olomouci, 1621 kanovníkem u sv. Víta v Praze, 1629 proboštem v Olomouci a konečně v r. 1636 se stal světícím biskupem olomouckým. Za stavovského povstání podporoval Habsburky a byl proto stavy vězněn.9) Protože mu císař Ferdinand II. dlužil 17 tisíc zlatých, byl mu jako kompenzace postoupen statek Uhřice, a to nejprve v roce 1626 do správy, plné vlastnictví získal v roce 1636.10) Platenštejn však již předtím v roce 1632 svůj majetek odkázal Anně Litoměřické z Jizbic, jak o tom svědčí jeho poslední vůle z 23. května tohoto roku. Hlavním důvodem byl dluh, který u ní měl, jednalo se však také o výraz vděku za neupřesněnou pomoc.11) Nová majitelka panství nedržela dlouho a poměrně záhy jej prodala Saloméně Šmerovské z Lidkovic. Vklad byl učiněn v roce 1638 a v textu je majetek specifikován jako tvrz, obec a hospodářský dvůr, vše v hodnotě 6 tisíc zlatých.12) Saloména pocházela z rodu Jalůvků z Melovic. Byla dcerou Jakuba Hrocha Jalůvky z Melovic, kterému byla část vlastního majetku zabavena kvůli jeho účasti ve stavovském povstání.13) Do novoštítné rodiny Šmerovských z Lidkovic se Saloména provdala, když si vzala za manžela Julia Šmerovského. Rod Šmerovských byl usazen v Čechách i na Moravě, erb byl rodu udělen v roce 1550.14) Po Saloméně Šmerovské Uhřice získal Melichar Stařinský z Bítkova a jeho manželka Johanka roz. Kobylková z Kobylího. Kupní smlouvu uzavřeli s minulým majitelem 16. prosince 1642, záznam do zemských desk se uskutečnil 24. ledna 1643. Kupní cena byla 9 tisíc zlatých a majetek byl ve smlouvě zevrubně popsán: tvrz Uhřice s poplužním dvorem a polemi, ves Uhřice s mlýnem, ves Počenice s poplužním dvorem.15) Stařinští byli příslušníky patrně novoštítné rodiny. Po Melicharově smrti se vdova Johanka znovu vdala za Zikmunda Bukůvku z Bukůvky ze starého českého šlechtického rodu.16) Johanka Bukůvková z Bukůvky, roz. Kobylková z Kobylího pak statek prodala 13. května 1650 Bartoloměji Silvestrovi Girolovi z Greiffenbergu, císařskému radovi a nejvyššímu proviantmistrovi. Bartoloměj Girol z Greiffenbergu byl zakladatel novoštítné rodiny, potvrzení znaku získal teprve v roce 1649.17) Prodej se týkal statku Uhřice, který zahrnoval tvrz, poplužní dvůr, ves s mlýnem, dále ves Počenice.18) Po něm se novým majitelem panství stal Wolfgang Friedrich Hoffman, svobodný pán von Grünpichel a ze Střechova. Pocházel z mocného štýrského šlechtického rodu.19) Wolfgang Friedrich byl ženatý s Marií Magdalenou z Landeku (†1664).20) Panství získal smlouvou z 2. července 1655 za 8 tisíc tolarů. Zápis do zemských desk byl učiněn až mnohem později, konkrétně 17. února 1678.21) Nejspíše jeho dědička Jana Marie z Dietrichštejna, roz. Hoffmanová pak statek prodala 19. prosince 1680 Václavu Bernardovi Bartodějskému z Bartoděj, nejvyššímu zemskému písaři markrabství moravského, za sumu 9 tisíc zlatých rýnských.22) Bartodějští byli polského původu, usadili se na Moravě patrně na přelomu 16. a 17. století.23) Poručníci sirotků po zesnulém Janu Bartodějském z Bartoděj, synovi výše uvedeného Václava Bernarda,24) statek Uhřice prodali Eleonoře Františce Sedlnické z Choltic, roz. Zárubové z Hustiřan. Sedlničtí byli stará šlechtická rodina, která se na Moravě usadila po roce 1400. Od rok 1546 patřili k panskému stavu, v roce byli 1695 povýšeni do stavu hrabat.25) Vklad do zemských desk na Uhřice byl uskutečněn 28. února 1688 a zněl na ves Uhřice a zdejší tvrz (která je tak v moravských zemských deskách zmíněna naposledy) a půl vsi Počenice se vším příslušenstvím, za celkovou sumu 18 tisíc zlatých.26)
V roce 1704 statek zdědila Zuzana Terezie z Gellhornu, roz. Orlíková z Laziska. Byla to manželka hraběte Arnošta z Gellhornu, majitele panství Blansko u Brna.27) Vklad do zemských desk se uskutečnil 11. srpna 1705.28) V roce 1729 od ní panství koupil Antonín Emerich Horecký z Horky, který pocházel z velmi starobylé šlechtické rodiny.29) V zápisu v zemských deskách z 18. listopadu je poprvé zmíněna existence zřejmě malého zámečku, který měl tři zařízené pokoje. V příslušenství panství Uhřice je pak uveden pivovar, vinopalna a hospodářské dvory.30) Nový majitel však panství opět nedržel příliš dlouho. Již v roce 1734 jej prodal hraběnce Marii Antonii Hallweilové. Ta nechala složit u minoritů v Brně finanční deposit, dokud transakce nebude ukončena. Pak však začaly mezi smluvními stranami právní spory o platnost transakce a výši dluhů na panství, v roce 1740 navíc zkomplikované skutečností, že hraběnka Hallweilová zemřela.31) Teprve její hlavní dědic a syn Václav Hallweil dovedl změnu ke konci a panství si nechal zapsat do zemských desk, ovšem stalo se tak až v roce 1747.32) Rod Hallweilů pocházel ze Švýcarska a později se rozšířil do Německa, Rakouska i do Čech, kde jsou poprvé doloženi v druhé polovině 17. století.33) Hrabě Václav Hallweil držel panství až do své smrti (zemřel 22. července 1758). Podle jeho závěti, sepsané 20. července 1758, pak jeho majetek, tj. statek Uhřice a část Pačlavic, zdědila jeho manželka Marie Josefa, roz. Chorinská.34) Ta pak v r. 1763 prodala celé panství Michalovi hraběti Chorinskému za celkovou sumu 60 tisíc zlatých a splacení několika dluhů.35) Michal hrabě Chorinský (1738-1807) byl synem Františka Karla (†1750) a Marie Anny roz. Hallweilové.36) Panství Uhřice držel ve svém vlastnictví po dlouhou dobu více než čtyřiceti let, čímž se výrazně vymykl z průměru jiných držitelů období raného novověku. Ještě před svou smrtí, k níž došlo v roce 1807, realizoval Michal hrabě Chorinský výměnu, kterou panství Uhřice přešlo na dalšího majitele. Vyměnil totiž v roce 1806 panství Uhřice za jiné moravské panství Brumov a za doplatek 20 tisíc zlatých s rytířem Františkem Scharfem.37) Důvody této transakce nejsou z pramenů patrné a můžeme o nich pouze spekulovat, snad za ním mohly stát dluhy majitele. Text výměnné smlouvy z 13. srpna 1806 totiž ukazuje, že panství bylo v té době značně zadlužené. Celková výše dluhu, která byla zapsána na panství Uhřice činila více než 64 tisíc zlatých.38) Tato skutečnost vyplynula důrazněji při dědickém řízení po Michalu Chorinském, kdy se ukázalo, že kromě jeho nejstaršího syna ostatní dědicové v podstatě neměli co dědit. Pozůstalí po hraběti Chorinském při dědickém řízení také zpochybňovali samotnou výměnu s poukazem, že panství Brumov mělo stěží poloviční hodnotu oproti panství Uhřice.39) František Scharf – nový majitel panství – byl do šlechtického stavu povýšen nedávno. Rytířský diplom obdržel v roce 1792.40) Panství však držel opět jen velmi krátkou dobu. Již v roce 1808 jej prodal hraběnce Antonii Daunové.41) Celková kupní suma činila 155 tisíc zlatých, z čehož ovšem celkem velkou část činily dlužní závazky.42) František Scharf i Antonie Daunová pokračovali, stejně jako před nimi Michal Chorinský v dalším zadlužování panství.43) Tato složitá situace nakonec vedla k dražbě, při níž bylo panství 14. června 1810 prodáno zájemci Ignácovi Friedrichovi, který podal nejvyšší nabídku. Prodejní cena se vyšplhala až na 221.800 zlatých, z čehož ovšem větší část byla určena na zaplacení obrovských dluhů v celkové výši 193.913 zlatých.44)
Ignác Friedrich byl do šlechtického stavu jako rytíř povýšen teprve po zakoupení panství Uhřice v roce 1812 a to pro své zásluhy v oblasti zemědělství a chovu dobytka a v oblasti regulace daní, kterou v té době řídil.45) Nový majitel se ukázal jako velmi dobrý hospodář také na svém panství. V průběhu let, kdy zde působil, jej dokázal ekonomicky stabilizovat. Když 28. února 1821 zemřel, odkázal svým potomkům kromě domů ve Vídni a v Brně rovněž v podstatě oddlužený statek Uhřice. Celý majetek měl v té době hodnotu 271.867 zlatých a na Uhřicích byl dluh z minulosti v celkové výši pouhých 11.886 zlatých.46) Ignác z Friedrichsthalu po sobě zanechal vdovu Barboru, která se po něm ujala správy panství na místě neplnoletých dětí.47) Z nich získal výraznější proslulost syn Emanuel (1809-1842), cestovatel a přírodovědec, který měl na zámku v Uhřicích umístěnou část svých přírodovědných sbírek.48) V druhé polovině 19. století statek přešel v držení potomků jedné z dcer Ignáce z Friedrichsthalu Hermíny, která se provdala za hraběte Rudolfa von Jenison-Wallworth. Jednalo se o sourozence Jindřicha, Karla, Bedřicha, Olivii a Ludvíku, hrabata a hraběnky von Jenison-Wallworth.49) Rod držel statek i po zániku rakousko-uherského soustátí až do r. 1935. Po něm pak byli posledními majiteli sourozenci Boščákové, kteří majetek získali jako dědictví. Statek jim byl vyvlastněn státem v roce 1948.50)
Poznámky
[1] O obou bratřích a celém rodu jen velmi stručně viz - Pilnáček, A.: Staromoravští rodové. Brno 1972, s. 51.
[2] Zemské desky olomoucké (dále jako ZDO) X, č. 270.
[3] ZDO XVI, č. 75.
[4] ZDO XXIII, č. 51.
[5] ZDO XXX, č. 31c, 32a; ZDO XXXII, č. 10, 14. K rodu Miňovských z Lázník viz Pilnáček, Staromoravští, s. 193.
[6] Pilnáček, Staromoravští, s. 96.
[7] ZDO XXXIII, č. 45.
[8] Knoz, T.: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty. Brno 2006, s. 114; Moravský zemský archiv v Brně (dále jako MZAB), Rodinný archiv Ditrichštejnů, karton 128, inv. č. 387, f. 272.
[9] Parma, T.: Přehled olomouckých kanovníků v době episkopátu kardinála Dietrichštejna a jeho pramenná základna. Studia theologica 8, 2006, č. 2, s. 72; Líva, V.: Jan Arnošt Platejs z Platenštejna. Časopis Matice moravské 54, 1930, s. 15-78, 293-336.
[10] MZAB, Rodinný archiv Ditrichštejnů, karton 150, inv. č. 455, f. 111-118; Knoz, Pobělohorské konfiskace, s. 275, 295.
[11] ZDO XXXVII, č. 86.
[12] ZDO XXXVII, č. 87.
[13] Pilnáček, Staromoravští, s. 357.
[14] Pilnáček, Staromoravští, s. 246.
[15] Moravský zemský archiv v Brně , Stavovské rukopisy, č. 331, fol. 3r-5r.
[16] Pilnáček, Staromoravští, s. 166, 513.
[17] Pilnáček, Staromoravští, s. 373.
[18] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 332, fol. 46v-47r.
[19] Kneschke, E. H.: Neues allgemeines Deutsches Adels-Lexicon. Bd. 1-9, Leipzig 1929-1930, zde Bd. 4 s. 409-410.
[20] Pilnáček, Staromoravští, s. 255.
[21] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 332, fol. 286r-288r.
[22] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 332, fol. 302r.
[23] Pilnáček, Staromoravští, s. 180.
[24] K tomu viz MZAB, Stavovské rukopisy, č. 332, f. 304v-305v.
[25] Pilnáček, Staromoravští, s. 400-401.
[26] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 332, f. 69r-71r.
[27] Pilnáček, Staromoravští, s. 474.
[28] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 333, f. 313r-315r.
[29] Pilnáček, Staromoravští, s. 39.
[30] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 335, f. 326r-332r.
[31] Inventář její pozůstalosti na zámku Uhřice viz MZAB, Tribunál – pozůstalosti, sign. H 96.
[32] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 337, f. 110v-125r.
[33] Kneschke, Neues allgemeines, Bd. 4, s. 174.
[34] MZAB, Tribunál – pozůstalosti, sign. H 156.
[35] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 339, f. 80-85.
[36] Kneschke, Neues allgemeines, Bd. 2 s. 266-267.
[37] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 565, f. 10r.
[38] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 303, f. 236v-241v.
[39] MZAB, Moravskoslezské zemské právo, karton 51, sign. 13-763.
[40] Kneschke, Neues allgemeines, Bd. 8 s. 93.
[41] K rodu Daunů viz Kneschke, Neues allgemeines, Bd. 2 s. 427-428.
[42] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 344, f. 174r-177r.
[43] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 565, f. 5v-13r.
[44] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 344, f. 354v-360r.
[45] Kneschke, Neues allgemeines, Bd. 3 s. 359.
[46] MZAB, Moravskoslezské zemské právo, karton 78, sign. 13-1129.
[47] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 565, f. 14r-16v.
[48] Wurzbach, C.: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. Bd. 4, Wien 1858, s. 359-360.
[49] MZAB, Stavovské rukopisy, č. 565, f. 170r.
[50] Balcárek, P.-Klečková, M.: F 204 - Velkostatek Uhřice, inventář, Moravský zemský archiv Brno, 1974, s. 2.